Asi není potřeba říkat, že v dnešní době není divadlo příliš populární, alespoň v našich končinách. Jistě, najdou se nadšenci, kteří jej navštěvují pravidelně, avšak většina z nás o něj nemá příliš velký zájem.
Samozřejmě je jeho návštěva stále považována za jeden z vrcholných kulturních zážitků, ale je potřeba se ptát, zda to není jen nostalgie. Koneckonců, časy se změnily. Jak na nové trendy zareagovala česká divadelní scéna?
Popravdě řečeno, nijak dobře. Většina originálních her není příliš kvalitní (ačkoliv výjimky se samozřejmě najdou), a mnoho z nich sází na nostalgii. A to rozhodně není dobře. Chybí zde kvalitní nové nápady, a především také chuť se někam posunout.
Co se zahraničních her, které jsou u nás uváděny, týče, tak ty z velké části trpí nekvalitním překladem, navíc i v případech, kdy je naprosto zbytečný. Typickým příkladem může být muzikál Mamma mia. Většina z nás zná jeho filmovou podobu, avšak původně se jednalo o muzikál uváděný na Broadwayi, který byl do filmu pouze adaptován, podobně jako například Chicago.
Je samozřejmě v pořádku, že se umělci snaží uvést na českou scénu světové hry. V tomto případě však při realizaci nastalo několik problémů. Jedním z nich byl fakt, že si za základ vzali filmovou podobu, nikoliv divadelní, tedy tu, která je pro tento typ produkce určena. Výsledkem byla určitá nepřehlednost a zmatečnost.
Hlavním problémem zde však byl překlad veškerých písní do češtiny. To by dávalo smysl u jiných děl, avšak v tomto případě, kdy jsou diváci více než dobře obeznámeni s jejich texty, je to jen matoucí. Jedním z hlavních lákadel tohoto muzikálu je totiž fakt, že si diváci mohou zazpívat spolu s herci, kterážto možnost v tomto případě zmizela.
Českou divadelní scénu však také trápí průměrné herecké výkony. V současnosti u nás nemáme takřka žádného divadelního herce, který by skutečně vynikal a na kterého by stálo za to jít. A dokud se toto vše nezmění, bude české divadlo bohužel skomírat.